Četba je jeho vášní

Matěje Břeně odmalička provázela hudba. Na ZUŠ Trutnov vyzkoušel několik hudebních nástrojů - klarinet, klavír a další, ale jeho největší hudební zálibou je zpěv. „Zatímco instrumentalisti po koncertě balí hromadu vybavení, zpěvák zavře hubu a jde,“ parafrázuje rád svého pradědečka, významného lokálního pěvce a učitele hudby.

Jako klarinetista i jako zpěvák prošel Matěj mnoha tělesy, z nichž se mu do paměti nejvíce zapsaly studentský symfonický orchestr Musica Candida, folklórní soubor ZHOR a soubor staré hudby Asinus Musicus (v překladu ze vznešené latiny Hudební oslík).

Nelze opomenout ani tělesa mimo ZUŠ Trutnov, především zdejší gymnaziální sbor Colours of GTu (prosím vás, opravdu se to čte kalrrrs of gé té ú – dží tý jů zní prostě divně), a tělesa, do kterých musel nejprve dorůst – Smíšený pěvecký sbor Kácov Nové Město nad Metují a Sbor Police Symphony Orchestra, ve kterých působí v posledních letech.

V rámci ZUŠ Trutnov však dostal mnoho prostoru i jako sólista na různých akcích – od vystoupení v sálku přes pěvecké soutěže a koncerty v Koncertní síni Bohuslava Martinů až po veliké projekty a ples v UFFU. Nejvýraznější stopu však jistě zanechal v ZUŠkálu, což byl autorský muzikál žáků a učitelů ZUŠ Trutnov, na němž se podílelo přes 200 účinkujících a ve kterém Matěj ztvárnil hlavní roli Davida, kterému nejde matika, ale miluje hudbu. O rok později naplnil Koncertní síň Bohuslava Martinů u příležitosti svého prvního absolventského koncertu, který se díky široce zvolenému repertoáru, množství detailů včetně převleků a počtu zapojených muzikantů řadí mezi nejlepší absolventské koncerty, jež pod hlavičkou trutnovské ZUŠ proběhly.

V rámci příprav muzikálu Matěj přilnul k divadlu. Začal chodit do „dramaťáku“, kde se představil jako tatínek komunista v inscenaci To už je můj osud aneb Doba znormalizovaná, snažil se děsit diváky v roli přízraku ve Svatebních košilích z Erbenovy Kytice a rozloučil se rolí Žvanikina v klasické Gogolově komedii Ženitba. Zkušenosti z „dramaťáku“ zúročil i na soustředění pěveckého sboru Kácov, kde se odvážil ztvárnit Karla Havlíčka Borovského v krátké scénce, kterou pro tento účel vytvořil a nazval Stream z Brixenu.

Ačkoli to Matěje vždy táhlo spíš k umění než ke sportu, ani ten mu není cizí. Jako syn plaveckého trenéra odmalička závodně plaval, soutěžně pak hrál stolní tenis a volejbal. Nyní je jeho sportování spjato především s láskou k přírodě, kterou rád obdivuje a poznává ze sedla kola, s pádlem v ruce nebo obyčejně pěšky. Miluje procházky po lese a túry po horách a různých chráněných oblastech. Při takových výletech nikdy nepromešká příležitost vykoupat se v řece nebo potoce anebo se aspoň vyválet ve sněhu (třeba na Děvíně, někdy to zkuste – ale nejdřív si vevnitř pořádně zatopte!).

Kořeny Matějovy lásky k přírodě sahají mimo jiné k letním táborům, kam jezdí každý rok od svých osmi let – nejprve jako malý účastník, potom jako kapitán družstva a nyní jako vedoucí. „Miluju čas strávený v lůně přírody. Mezi stromy, pod širým nebem, s jídlem z ešusu a dřevěnou latrínou! Miluju, že je to opravdové, ryzí – když se chce člověk zahřát, musí si rozdělat oheň, když se chce umýt, musí jít do řeky.“ Ze stejného důvodu rád vyráží na vodu nebo na čundr a vyhýbá se kempům – nejlepší spaní je daleko od lidí pod stovkami hvězd, kde hlučí akorát ptáci a ve větru šustí listí.

Spojku mezi hudbou, sportem a láskou k přírodě u Matěje tvoří kytara, na kterou hraje jako samouk, aby doprovodil svůj zpěv u táborového ohně, který nesmí chybět na táboře, na vodě ani na čundru.

Matějovo studium definuje kombinace lenosti a chytrosti. Značnou část písemek napsal řídě se heslem: „Když něco nevíš, tak to vymysli!“, což se mnohdy vyplatilo jako úspora času, který by jinak strávil učením, ale někdy učitele, který měl takovou písemku opravit, dost pobavilo. Své vzdělání na gymnáziu navíc podpořil četbou, která mu vždy byla velkou vášní. Podle svých slov právě knihám vděčí za to, že mu naše mateřština vždycky šla tak nějak sama, díky čemuž se dvakrát úspěšně probojoval až do celostátního finále Olympiády v českém jazyce, kde jako kvartán obsadil desáté místo a jako septimán místo čtvrté.

To mu otevřelo bránu do komunity lidí, kteří jsou střelení podobným způsobem jako on sám. Klub OČJ každoročně pořádá tábor a srazy, kde se absolventi finále mohou opět setkat, rozebrat, jestli se Horalce může říct sušenka, anebo je přesnější označení oplatka, a pobavit se velkou spoustou sportovních i intelektuálních her, které si pro sebe navzájem sami připraví.

Jak dříve či později zjistí každý, není možné stihnout všechno. Proto se i Matěj musel v průběhu svého studia na gymnáziu některých svých zálib vzdát. Anebo lépe, najít jejich průnik! Použít herectví při zpěvu, zpívat si na vodě nebo si zahrát volejbal na finále OČJ. Důležité také je uvědomit si, že ne všechna vzdělanost vězí ve školách a v učitelích a ne každá činnost přináší potěšení. Proto se Matěj hodlá vzdělávat celý život a věnovat se především tomu, co mu přináší radost.