Kterak se skupinka neohrožených studentů a profesorů do širého světa vydala

Naše cesta za poznáním malebné jižní Anglie započala jednoho deštivého nedělního odpoledne na vlakovém nádraží. Ačkoliv počasí nám v době výjezdu moc optimistickou náladu nedodávalo, cesta luxusním autobusem byla více než pohodlná a ani znervózňující přísná kontrola pasů v brzkých ranních hodinách nás nedokázala rozrušit.

Dalo by se říct, že prohlídka Londýna tvořila krásné pozlátko celé výpravy. Její rozdělení na dvě části, první při cestě tam a druhou při cestě zpět, dodávalo iluzi jedné dlouhé, ucelené a krásné procházky po jižní Anglii, která začínala a končila v hlavním městě. V jistém smyslu tomu tak i bylo. Ani neustálá přítomnost příslušníků našeho vlastního národa nakonec onu iluzi neporušila.

Svoje jazykové dovednosti jsme měli možnost si zlepšit jednak v hostitelských rodinách ve městě Hastings, které se nás ujaly, ale především během tří dopoledních lekcí v budově Masonic Hall, vedených dvěma nesmírně milými lektorkami, jejichž trpělivost s naší nedokonalou řečí lze jen obdivovat. Věřím, že pro každého z nás byly tyto hodiny velkým přínosem a mnohdy zdrojem výborné zábavy.

I odpoledne stála za to. Ať už jsme je strávili nakupováním v městečku Eastbourne, opíráním se do větru na útesech Seven Sisters, obdivováním podmořského světa v Brightonu, či žasnutím nad krásou černých labutí v parku u Leeds Castle, zpět do tepla autobusu se nám skoro nikdy nechtělo. Věřím, že každý z nás si kromě nesčetných fotek odnesl i krásné vzpomínky.

Největší dík rozhodně patří všem učitelským autoritám, řidičům a slečně průvodkyni, protože těmto skvělým lidem se podařilo skoro nemožné - ještě víc zlepšit celkovou atmosféru a učinit již bezchybný zážitek ještě dokonalejším.

Kateřina Jánová a Matěj Kraus, 6. Y